Tatar

Náš příběh se odehrává na sklonku léta 1968. Rozehráváme ho na půdorysu nevelkého příhraničního městečka, kam okolní svět prosakuje s mnohaletým zpožděním. V tomto bohem opuštěném místě poznáváme místní stomatoložku Karlu Heřmanovou, žijící
v rozpadajícím se domku matky za městem. Heřmanová, (Heřmanka, jak jí tu říkají) je pozvolna vyhořívající žena, která už jen s obtížemi živý svůj velký sen, odejít do velkého města a začít nový, snad normální život. Její soužití s matkou připomíná často válečné pole, na kterém se střetávají názory dámy z minulé doby s pragmatismem zubního lékaře doby stávající.

Je hluboko po půlnoci 21. srpna. Heřmanka se opila na místní zábavě a tvrdě spí. Dokonce ani matku neprobudí hluk na křižovatce nedaleko domu. Rudá armáda společně se spojenci právě vtrhli do svobodné země. Na Prahu se valí stovky tanků a jiné techniky. Kde je třeba, Sověti postaví hlídku nebo regulovčíka, který má další konvoje posílat správným směrem. Jeden takový je vysazen i na křižovatce před domem Heřmanových. 

Ráno je Heřmanka překvapená, když se s vojáčkem mlčky pozorují před příjezdem jejího autobusu. Jestli celá zem žije okupací, Heřmance je to poměrně ukradené. Její život se k horšímu jen těžko změní. Snad jen pacientů je ten den méně. A také pošta nechodí. To jediné ji mrzí. Heřmanka už řadu dní čeká na vyřízení své žádosti o přeložení do hlavního města.Ještě víc mrzuté je, že voják na křižovatce nezmizel. Heřmanka se s ním teď musí několikrát konfrontovat při cestě do práce a domů. Je jí to krajně nepříjemné. Křižovatka se zastávkou je opuštěná. Ještě alergičtější reakcí na vojáka trpí matka. Nedovolí ani
napumpovat mu vodu, o kterou je požádá. Ať si lekne žízní! Pro starou se z vojáčka na křižovatce stal symbol jejího utrpení. Nepřítel. Rusák! Okupant!

Divoká letní bouřka je muži na křižovatce osudová. Do domu ho nepustí. Matka nedovolí. Prochladne. Nesmí ale opustit své stanoviště, to ví. Jenomže jedno zdraví má i voják Rudé armády. Zápal plic, který se mladému usadí na hrudi, se každou hodinu horší.

Heřmanka jednou přísahala, že lidem bude pomáhat. Uslyší noční kašel a když ráno vidí vojáka v horečce a blízko bezvědomí, rozhodne se, že musí konat Odnese si z ordinace penicilín, který má pro případ krajních zánětů a vojáčka pod závojem tmy odveze na trakaři do chléva v domě. Heřmanka už ví, že se jmenuje
Rustam a není ani trochu Rus. Je to Tatar a láska Tatarů k Rusům je stejně velká, jako je teď ta československá. Nerozumí si a snad proto jsou si blíž. Trosky Heřmančiny ruštiny naráží do nechuti Rustama rusky mluvit. To jim dává prostor mlčet. Pochopit se jazykem univerza. Překročit tisíce mil a stovky tabu. Jenomže je to jen milé oddalování. Oba tuší, že okamžik odhalení se blíží.