Franz

Kruh. Kafku fascinuje. Není prvním ani posledním umělcem, kterého uhranul. Podle legendy Michelangelo na rozkaz, zaslat nejlepší obraz, sedl a nakreslil kruh se vzkazem, že je-li papež vskutku moudrý, pochopí, že není větší dokonalosti. Kafka ale kruh vnímá ne jako umělecký objekt, ale jako hranici. Symbol vnitřní svobody. Často ve svých denících zmiňuje bolestnou touhu překročit tento kruh, ve kterém je fyzicky i mentálně uvězněn, aby mohl svět pozorovat a hodnotit zvenčí. Když se o to ale pokouší, otvírá se v jeho vnímání hluboká propast. Prázdno, které ho nečekaně oddělilo od niterného světa uvnitř kruhu. Popisuje ten stav jako by vlastnil přepychovou vilu, na kterou je odkázaný hledět pouze zvenčí. O její oslňující interiér je teď oloupen. Když však zůstane uvnitř, nebude schopen vnímat dům v jeho celistvé jednotě. Aby mohl psát, musí se rozhodnout. Forma nebo obsah. Odvěké tápání. Během svého krátkého pozemského bytí řešení nenalézá. Jsme to až my, kdo s odstupem času a vědomím jeho života a díla můžeme konstatovat, že Kafka se ve svých vrcholných dílech stává sám hranicí svobody i spoutání.